Program tohoto večera nás přenáší do závěru 18. století, kdy se klasicistní styl již plně ustavil a hudba jeho nejvýznamnějších představitelů – mezi nimi Mozarta, Glucka či Johanna Christiana Bacha – našla svou vrcholnou podobu.

V centru večera stojí vynikající britský kontratenorista Hugh Cutting, jehož mimořádné pěvecké umění a stylová citlivost z něj již dnes činí jednu z nejpřesvědčivějších osobností své generace. Spolu s Emmanuelem Villaumem nás provede večerem, který nabídne některé z nejkrásnějších árií této epochy.

V úvodní hudbě z opery Mitridate, re di Ponto, kterou Mozart zkomponoval ve čtrnácti letech, se nám otevírá pohled do jeho pronikavého dramatického instinktu a silného citového náboje, jež se později naplno rozvinuly v jeho vrcholných jevištních dílech. Je to hudba křišťálově průzračná na povrchu, a přece skrývající silné emoce a okamžiky vnitřního napětí; dokonale tak ukazuje Mozartovu schopnost vyjádřit hloubku zdánlivě prostými prostředky.

Podobné spojení formální jasnosti, sladké lyriky a intenzivního vnitřního citu nacházíme také v árii Perché tarda è mai la morte Johanna Christiana Bacha, který sám významně ovlivnil mladého Mozarta.

Hudba Mozartova staršího současníka Christopha Willibalda Glucka, jehož reformy opery usilovaly o nadřazení výrazové pravdivosti nad dekorativní přemíru, je pozoruhodná svou silou – i zde vystupuje do popředí niterná citovost a smysl pro drama, které se dokážou obejít bez okázalosti.

Závěr večera představuje Mozarta ve výrazném kontrastu vůči němu samému. Závěr večera patří Symfonii č. 36 C dur „Linecké“, v níž se Mozart představuje v mimořádně zářivé podobě: s lehkostí, elegancí i dokonale vyváženým klasicistním tahem vpřed.