Expozice Lidový oděv na Moravě na zámku Strážnice

Nechte se unést a okouzlit krásou lidového oděvu, jehož nevšední barvy i skladba tvarů je tolik odlišná od současného oblečení. Výstava je součástí prohlídkového okruhu zámku Strážnice. Morava je díky své výjimečné poloze průsečíkem, v němž se protínají vlivy několika výrazných oblastí vyznačujících se svébytnou oděvní kulturou. Na východě, sousedícím s karpatskými horami, se uplatnily oděvní součásti spjaté s pasteveckou kulturou, jejíž prvky zasahují až na Valašsko a moravské Kopanice. Oproti tomu jih a jihovýchod, Podluží a Strážnicko, mají blízký vztah k rovinatému západnímu Slovensku a Panonii. Na Hané, ležící v jádru pomoravské nížiny, se zase uchovaly některé prvky domácích oděvních konstrukcí, jejichž historie sahá až do středověku. Na rozdíl od toho severní, západní, částečně i střední a jižní Morava nesou stopy západoevropského slohového oděvu, jehož městské varianty pronikaly od konce 18. století i na vesnici. Západní typ kroje v minulosti zasahoval až na severní Kyjovsko a doposud zůstal v užívání ve Vracově. Některé jeho prvky, jako jsou ženské a mužské vesty a kabátky, navíc pronikaly dále na východ do sousedních oblastí, v nichž pozvolna měnily ustálenou podobu lidového oděvu. Výsledkem takového působení a prolínání je neobyčejná krojová pestrost, která se na Slovácku projevuje nebývale ostrými hranicemi mezi krojovými okrsky, jež se často liší vesnice od vesnice. Rozdíly se projevují v barevnosti, použitých materiálech, skladbě oděvních součástí i jejich konstrukci, přičemž v jediném celku vedle sebe mohou existovat prvky různého stáří. S ohledem na různorodost oděvního materiálu jsme celou výstavu rozdělili do tří výstavních sálů, z nichž každý prezentuje nejen určitou zeměpisnou část Moravy, ale též konkrétní situace a typy krojů, do nichž se lidé oblékali. Vstupní sál je pojatý jako pocta Slovácku, oblasti, kde se kroj udržel v užívání nejdéle a je zastoupen největším množstvím krojových typů. Vystavené komplety představují kroje obřadní a sváteční, které nosili svatebčané, ať již se jednalo o ženicha a nevěstu, svatební rodiče, mládence a družičky či běžné svatební hosty. Druhá část expozice je pojatá jako jarmark, na kterém se vždycky scházeli lidé z blízka i z daleka, takže se v místě objevila pestrá směsice krojů a nářečí. V našem případě se do Brna vypravili obyvatelé jižní, západní a střední Moravy, počínaje hanáckým Slováckem, přes Horácko až na Brněnsko a Malou Hanu. Představeny jsou též oděvy národnostních menšin, které na Moravě žily, ať už se jedná o Chorvaty na Mikulovsku či německy mluvící obyvatele Jihlavska, Hřebečska a Vyškovska. Poslední část expozice představuje zbožné poutníky z Hané a Valašska, kteří se u příležitosti Cyrilometodějského jubilea setkali na Velehradě. Nelehkého úkolu prezentace lidového oděvu v podobě kompletně oblečených figur se zhostil architekt výstavy Emil Zavadil. Pro instalaci byly zvoleny výstavářské figuríny, jejichž tělo tvoří drátěný skelet obalený trupem z měkkého pěnového materiálu. Díky tomu bylo možné dát figurínám konkrétní postoj, gesto, výraz, který byl navíc umocněn výrazem tváře. Cílem architekta bylo totiž dát postavám jakýsi náznak vnitřního života, který dokáže vyjádřit pouze výraz obličeje. Mladá sochařka Irena Armutidisová proto vytvořila několik typů tváří představujících muže a ženu v mladém, střední a pozdním věku. Díky použití několika různých odstínů tělové barvy a současně hře světla a stínu na tváři figuríny však máme dojem, že každý obličej je originál. Celkové pojetí expozice je záměrně voleno minimalisticky s důrazem na vlastní předmět instalace, jímž je lidový oděv, přesto však výstava nepůsobí prázdně ani staticky. Na této skutečnosti mají svůj podíl detaily, které působí natolik přirozeně, že je často zaregistrujeme až s určitým prodlením.