19.10 Vernisáž: Vladimír Kroc

Vladimír Kroc
U(MĚLČINY)

Vladimír Kroc patří k výrazným a oblíbeným hlasům Českého rozhlasu, léta spojeným především s Radiožurnálem a Českým rozhlasem Plus. Jeho profesním nástrojem je slovo, rozhovor, otázka, excelentní schopnost naslouchat.
Teď ale za sebe nechává hovořit obraz.
Respektive fotografie.

Impulsem k názvu výstavy U(MĚLČINY) byla skladba Shallow Waters jihoafrické kapely Just Jinjer. Kroc si při ní uvědomil, že překvapivě velká část fotografií, které pro výstavu vytvořil, vznikla ve vodě, na vodě nebo v její těsné blízkosti.

Především na Baltu, po kterém Kroc opakovaně plul při natáčení seriálu Pod plachtami na sever. Plachetnice Boomerang kapitána Jiřího Zindulky tehdy časně zjara mířila z Estonska přes Švédsko až k německým břehům a leckde byla první lodí, která po zimě vplula do přístavu. A Balt, jak autor s potěšením připomíná, je opravdu moře převážně mělké.

Jenže mělčina se postupně ukázala jako mnohem lepší téma, než se původně zdálo.

Je tu Vltava s labutěmi zachycenými krátce před jejich záhadným zmizením, portugalská pláž Odeceixe, ománský bazén i další místa, která opět spojuje voda, cesta a především Krocova schopnost všimnout si a zachytit “ten” okamžik. Vedle nich se ovšem do výstavy - jak sám autor říká - “připletly“ i fotografie, které s vodou nemají společného skoro nic.
A právě tehdy začíná být vystavovaný cyklus U(MĚLČINY) zajímavější, než “jen” soubor cestovatelských snímků.
Mělčina nemusí být opakem hloubky.
Je to i místo, kde je vidět až na dno.

Krocovy fotografie nestavějí na velkých gestech. Spíš pozorují. Zachycují zvláštní souhru lidí, krajiny, světla a - říkejme tomu, třeba náhod. A nechávají divákovi dost prostoru, aby si v nich našel něco svého. Autor ostatně připouští, že návštěvník může ve fotografii třeba objevit význam, o kterém on sám neměl tušení. A možná právě v tom je jejich půvab. Nejsou prvoplánově jasné, ani určující něco konkrétního.

Hravý název se při troše nepozornosti promění z U mělčiny v Umělčiny - autorovo sebeironické označení vlastních pokusů o umění.
A když slova rozdělíme ještě jinak a objeví se Uměl činy, je to už skoro epitaf.
Ten ovšem Kroc prozatím odmítá jako poněkud nabubřelý a hlavně předčasný.

Ostatně na bilancování Vladimír skutečně nepůsobí jako ideální kandidát. Cestuje, moderuje, režíruje, píše, fotografuje, hraje na bicí, podílí se na soutěži Cestopis roku o Cenu Hanzelky a Zikmunda a jako člen Berounských fotoriků dál hledá nové obrazy a nové příběhy.
Jednotlivé aktivity přitom spojuje něco zdánlivě velmi jednoduchého a zároveň - co se týká energie - nejnáročnějšího - a to je zvědavost. Chuť zjistit, co je za dalším rohem, za horizontem. Stejně tak, jako když za mikrofonem zpovídá své hosty.
Zájem a otevřenost.

“U mělčiny jsme si jako malí hrávali,“ říká Kroc.

A možná je právě hra tím nejlepším návodem, jak k této výstavě přistoupit. Bez potřeby všechno okamžitě pojmenovat, vysvětlit a zařadit.

Sám autor nás ostatně varuje, abychom v jeho fotografiích velkou hloubku nehledali.
Jenže mělčina má jednu zrádnou vlastnost. Někdy se z ní dostaneme do hloubky daleko dřív, než jsme čekali.

- Reny Muzik, kurátorka výstavy